Mořena barvířská (Rubia tinctorum)

Mořena patří mezi nejstarší a nejužívanější barviva v Evropě, na Středním Východě a v Indii. Nejstarší nálezy jsou z údolí Indu z 3. tisíciletí před Kristem. Původně se pěstovala v Sýrii, Palestině a Egyptě. V malbě byla používána nejvíce v 17.-19. století a před objevem syntetických barviv byla pěstována po celém světě.

Jedná se o vytrvalou bylinu s válcovitými, až 1 cm tlustými, červenými oddenky. Lodyha přímá nebo popínavá, křídlatě čtyřhranná, na hranách s tuhými, zpět zahnutými osténky, kterými se přichycuje  okolních opor. Listy v nepravých  přeslenech po 4-6, krátce řapíkaté, eliptické, s osténky. Drobné, světle  žluté, nenápadné květy v latách. Plodem je červená až tmavá dvoupeckovička velikosti malého hrachu.

Rostlina se vyskytuje od jižní Evropy po malou Asii. Dříve se pěstovala také u nás, ale dnes se s ní můžeme setkat jen jako s rostlinou zplanělou.

Nepotravinářské využití

      Kdysi byla jedna z nejvýznamnějších zdrojem červeného barviva (alizarin a purpurin), které se získávalo z podzemních částí. Ve střední Evropě se často pěstovala, u nás naposledy pravděpodobně  v polovině 19. století  a občas zplaněla. Syntéza účinné látky (alizarinu) v roce 1868 vyráběného z kamenouhelného dehtu způsobila rychlý ústup pěstování mořeny.

       Zůstalo však její využívání v lékařství jako prostředku rozpouštějícího ledvinové a močové kameny složené z vápenato-hořečnatých solí. Drogou je oddenek s kořeny – Rubiae tinctorum radix. K tomuto účelu se získává droga z tříletých kultur (výnos 1,5-2 t.ha-1). Obsahuje 2-4% antracenových derivátů, hlavně alizarin, lucidin, pseudopurpurin, purpurin, rubiadin a další z cca 20 izolovaných látek. Za hlavní složku se považuje kyselina ruberythrová (alizarin-2-primverosid). Zmíněné látky mají schopnost (jsou-li v komplexu) rozrušovat a rozpouštět vápenato-hořečnaté, fosfátové a urátové kameny a zároveň působí jako desinficiens močových cest.  V současnosti je snaha drogu používanou úspěšně již od starověku z terapie vytlačit, protože lucidin je údajně genotoxický. Jde však o málo přijatelnou interpretaci nikoliv klinických, nýbrž modelových pokusů.

 
Pěstování mořeny vyžaduje hluboké, lehké půdy hlinité a vápnité. Mořena je rostlina vytrvalá, proto každý rok poskytuje nať, která se dříve krmila dobytku. Hlavní užitek ovšem poskytoval oddenek s kořeny, jež obsahují krásné červené barvivo. Ve třetím roce dosáhne oddenek největších rozměrů a obsahuje nejvíce barviva.

      Roste na dobře propustných půdách na plném slunci či v mírném stínu. Semena se vysévají na jaře nebo na podzim do kvalitně zryté půdy. Množí se dělením plazivého kořene. V říjnu lze vysévat do dobře připravené půdy plody obsahující 1-2 semena. Při vyplavení oplodí a usušení semen můžeme provést výsev již v polovině dubna. Sejeme do hloubky 10-  

15 mm. Vzdálenost řádků je 0,60 m. Semeno klíčí asi po třech týdnech. Na osetí jednoho aru potřebujeme přibližně 250 g semen. Kulturu mořeny lze ponechat na jednom místě až 4 roky. Výnos z jednoho aru činí ve druhém roce 2-3, ale ve čtvrtém je to už 50-60 kg.100 m-2. Oddenek i s kořenovými výběžky sbíráme v září v druhém až čtvrtém roce vegetace.

Další informace:

Věra Bidlová:  Barvení pomocí rostlin. České  Budějovice : Rosa, 2004. 26 s.,

Lubomír Tichý, Ivona Tichá: Barvy z rostlin : Brno : Rezekvítek, 1998, 62 s. :