Boryt barvířský (Isatis tinctoria)

Dvouletá nebo krátce vytrvalá, zelená až modrozelená, obvykle alespoň slabě ojíněná bylina, která dorůstá výšky 0,50-1,40 m. Kvete od května do července, kdy vytváří nápadné chocholičnaté hrozny podobně jako u řepky. Žluté květní plátky jsou dvakrát delší než kalich. Plody jsou na převislých stopkách. Semeno je v obrysu úzce vejčité, na průřezu stlačeně trojúhelníkovité. Listy vytváří přízemní růžici, jsou namodrale zelené, lysé, celokrajné, srdčitě až střelovitě objímavé. Kořen je kůlový, silný, postranní kořeny tenké. Lodyha přímá, často v horní polovině větvená, oblá, lysá nebo při bázi krátce odstále chlupatá.

Boryt bývá považován za plevelnou rostlinu ve vinicích, vytváří ruderální porosty podél cest. Je teplomilný, roste na kyprých vápnitých, na dusík bohatých půdách. Borytu vyhovuje slunné stanoviště, popřípadě částečný stín. Semena sejeme na konci léta, aby rostliny byly dobře připravené na zimu. Boryt klíčí na jaře a na podzim. Rostliny klíčící na podzim vytváří mohutnou přízemní růžici a produkují více semen než rostliny klíčící na jaře. Boryt, který vzejde na podzim, projde během zimy jarovizací a během jara vykvete. Pokud rostlina klíčí na jaře, projde jarovizací až následující zimu. Boryt barvířský se může také rozmnožovat vegetativně.

 Zejména v teplejších oblastech ve stepních společenstvech nalezla tato rostlina optimální podmínky a roste zde i dnes zplaněle jako zbytek původní kultury.

      Původní ve Střední Asii, rozšířen v jižní a střední Evropě díky kulturám dříve hojným. Roste na vysychavých, skeletovitých, obvykle bazických či neutrálních, živinami středně bohatých půdách. Teplomilný druh, osídlující velké plochy a jen zřídka se zapojující do stálejších společenství.

Nepotravinářské využití

      Výtažek z borytu byl oblíben jako barvivo již u Keltů a Germánů, kteří ho používali při náboženských obřadech. Obsahuje indoxylový glykosid isatan, který při štěpení enzymem isatasou poskytuje indoxyl a ketoglukonovou kyselinu. Oxidační produkty indoxylu jsou převážně modře nebo purpurově zbarvené, podobně jako pravé indigo. Největší rozmachu dosáhlo pěstování ve 14. až 17. století, dnes se již nepěstuje. V Anglii bylo ještě v 17. stol. pod trestem smrti zakázáno barvířům užívati indiga místo borytu. V našich zemích se jeho pěstování udrželo do poloviny 19. století, kdy jej postupně vytlačilo indigo. Listy je možné sklidit 3krát do roka. Ze semen borytových  se lisuje olej, jehož možno upotřebiti k týmž účelům jako oleje lněného např. jako součást lazur.

               Zřídka je  využíván i jako droga v lidovém léčitelství.  Má vynikající dezinfekční účinky, kterých využívali již keltští válečníci. Omezuje množení mikrobů zejména u Salmonella typhi, Neisseria meningitidis a leptospirózy. Pozitivně ovlivňuje činnost plic, srdce a žaludku. Omezuje riziko vzniku encefalitidy B, respiračních infektů, kurdějí a upravuje krevní tlak. Kromě isatanu obsahuje glucobrassicin, neoglucobrassicin, glucobrassicin-1-sulfonat a indigotin.

Další informace

http://rostliny.nikde.cz/view.php?cisloclanku=2004122001

Boryt

http://jentak.moje.cz/books/KUBINKOVA_Zuzana-Dejiny_Barev.html

Dějiny barev

http://www.persian-art.cz/InfoPage.asp?TP=FT&ID=22

O barvení

Tichý L., Tichá I., Barvy z rostlin. Rezekvítek, Brno, 1998

Bidlová V., Barvení pomocí rostlin, Rosa, o.p.s.